Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

„Je to zázrak. U nás, kde by se měla každá stopa tradice hrabat prstíčkem, budou (jak se zdá) překvapeni nejvíce umělečtí historikové, neboť Alois Beer – to je zjevení.“
 
Chválí-li někoho Vladislav Vančura, zbystřím. Jak však bývá v kraji zvykem, není nikdo doma prorokem. Nositel alkoholikům libého jména spatřil světlo světa 27. února 1833 v Dobrušce. Alois školu zvládal dobře. Vyučil se dřevosoustružníkem, v šestnácti byl poslán na zkušenou do Vídně. Když se vrátil, znal kus světa (Štýrsko, Bavorsko, severní Itálii, Benátky, Veronu, Milán). Stal se "soustružníkem, řezbářem, pasířem, pozlatitelem, brejlařem a malířem". Zpočátku mu štěstí přálo. Roku 1862 vstoupil do stavu manželského. Pořídil si dům a živnost, narodil se nadaný syn Eduard. Jenže zanedlouho přišla prusko-rakouská válka. V Dobrušce hořely desítky domů. Beer obětavě pomáhal při záchranných pracích. Přitom stihl zaznamenávat písmem i kresbami události, které se valily kolem. (S tím začal už dřív. Nakonec vyprodukoval k sedmdesáti sešitům o 3 500 stranách!) 
 
Beer mezi sousedy nezapadal. Brali ho jako podivína a „novotáře“ – třeba kvůli deštníku, který používal jako první. Měl radši koně. V jednom zápise se vyjádřil velice jadrně: „V střežnici byl dragoun do prdele vyplacen, že koně zanedbal.“ Jeho dílna doplatila na rozvíjející se strojní výrobu. Výdělky na poutích a jarmarcích vynášely málo. Po smrti první ženy a ukvapeném dalším sňatku zvolil proto dobrovolnou klauzuru. Stáhl se do sebe a psal. O válce. O cestách. O rodině. A nejvíc o milované Dobrušce. O zdejších domech, obyvatelích, zvycích, významných příhodách, oděvech, nástrojích. Úderné jsou již obsahy kapitol: ČEPICEMA JE VYTLUČEM! * BYLI ZNÁMI "ZLOTŘILÍ ČEŠI" (DIE BÖHMISCHEN RAUBERHORDEN). * HLÍDAČI UČINILI NA ZVĚDAVÉHO BEERA, KTERÝ TÁHL ZA VOJSKEM, HON. * ZA PILNOST A POSLUŠNOST SLÍBIL KADET BEEROVI, ŽE BUDE JEDNÍM VLASEM S BISMARKOVY HLAVY VYZNAMENÁN, JICHŽ MÁ JEN TŘI. * ŠENKÝŘ JOSEF BYL OD PRUŠÁKŮ LAPEN CO POVSTALEC A VLASTIMIL. * PRUSKÝ DŮSTOJNÍK DAL BEEROVI DVA DOUTNÍKY SE SLOVY: "SOLCHE RAUCHEN WIR IN BERLIN." (TAKOVÉ KOUŘÍME V BERLÍNĚ.) *
 
Jisté satisfakce se dočkal až od pražského fotografa Eckerta, když vypomáhal při přípravě hospodářských a průmyslových výstav v Dobrušce (1889, 1892). Když Alois Beer zemřel na tuberkulózu, jeho dílo zapadlo. Zachránil a propagoval ho až Karel Michl v expozici Umělecké besedy r. 1937. Ten má také lví podíl na „novodobém“ zpřístupnění Beerových deníků – výborů s názvy Lituji, že nejsem básník, Na vandru, Památnosti mého podomování. Sympatie Beerovi projevovali členové Divadla Járy Cimrmana, byl oblíbenou četbou písničkáře Vlastimila Třešňáka.
 
„Ano, lituji, že má dobrozdání, samopudné poznámky jsem skrýval; dílem z nerozumu, dílem z bázně, abych lapen nebyl a také hojného posmívání neužil, mohl jsem mnohou poznámku k památce zachovati, kterých postrádám. Jen chování uličnické, špatné činy nacházely (jakož i poodnes nacházejí) obliby a průchodu. Za náhledy pravé, za touhu po slušnostech, jež zákonité jsou, býval jsem vysmíván i týrán jak v cizině, tak v mém rodišti, zvláštní to Dobrušce. Pro ni jsem žil a v ní snad i pohřben budu.“ Aloisu Beerovi se přání vyplnilo brzy po 10. říjnu 1897, kdy odešel na poslední vandr.
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ